Některé problémy současné právní úpravy ve vztahu ke zdravotně postiženým

Admin HLP Leave a Comment

Úvod :

            Určité osobní zkušenosti vedou autora tohoto článku k zamyšlení nad osudem zdravotně postižených spoluobčanů z hlediska současné právní úrovně zabezpečení jejich potřeb, představované především v oblasti důchodového zabezpečení a sociálního zákonodárství  zákonem č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách a zákonem č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením. Tato oblast vykazuje podle mého názoru značné rezervy, co se týče zjednodušení, ale především humanizace řešení problémů zdravotně postižených, jimž jsou v jejich často složité osobní situaci odpírány sociální dávky a ty výhody, které by každý z nich rád vyměnil za zdraví a možnost zapojit se do života tak, jako je to dáno jeho zdravým spoluobčanům. V několika posledních letech i v současnosti jsou vedena řízení o příspěvku na péči, příspěvku na mobilitu a průkazu osoby se zdravotním postižením, a to podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, a zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, kdy dochází k restrikci již přiznaných dávek, v důsledku čehož dociluje stát miliardových úspor na úkor zdravotně postižených občanů jakožto důsledek politiky pravicových vlád, které hledaly úspory ve státním rozpočtu za každou cenu včetně rizika ekonomické stagnace. Děje se tak na základě „nového“ posouzení zdravotního stavu zdravotně postižených, který byl ve skutečnosti dávno posouzen a na jehož základě byli uznáni invaliditou příslušného stupně1).

Výše uvedené zákony, přijaté ve své současné podobě za působení pravicových vlád, představují v některých aspektech amorální zásah vůči bezbranné skupině zdravotně postižených občanů. Jejich skutečným cílem je zbavit zdravotně postižené spoluobčany určitých výhod v zájmu docílení úspor ve státním rozpočtu, ve skutečnosti nesrovnatelných svým rozsahem s  daňovými úniky, ztrátami, způsobenými státu (a tedy daňovým poplatníkům) uzavíráním pro něj nevýhodných smluv, za což není nikdo pohnán k odpovědnosti, ale informacemi o tom je veřejnost denně zaplavována, a nakonec i přímými zlodějnami.

Proto považuji tyto zákony ve vztahu ke zdravotně postiženým spoluobčanům za filosoficky špatně postavené a jedinou možností je tyto normy upravit tak, aby byly založeny na principech humanismu a solidarity s  lidmi, kteří si své zdravotní postižení ve zdrcující většině případů nezavinili, ale v  jehož důsledku jsou podstatně omezení v osobním i společenském životě a v řadě případů i v profesním uplatnění.

Společnost by tedy měla uznat, že zdravotně postiženým je třeba přiznat určité zvýhodnění jako kompenzaci jejich osobního i společenského handicapu, daného jejich zdravotní situací.

Toto je základní úvaha, na které je postaven celý níže uvedený rozbor a argumentace.

Zdravotní postižení

            Zdravotní postižení je takový zdravotní stav určité osoby, který jí v důsledku vrozené vady, úrazu nebo nemoci nedovoluje dočasně nebo trvale vykonávat běžné činnosti, vykonávané zdravými lidmi. Ten, kdo je zdravotně postižen, se stává zdravotně postiženým, je tedy invalidou2), měl by mu být bez dalšího přiznán invalidní důchod korespondující se stupněm jeho invalidity a měl by mu být také bez dalšího spolu s přiznáním invalidního důchodu vydán příslušný průkaz zdravotně postiženého. Vzájemná souvislost těchto pojmů je zřejmá a měly by ji respektovat i právní předpisy, které se problematikou zdravotního postižení, zdravotně postižených, invaliditou, invalidních důchodů a průkazů zdravotně postižených zabývají.

Dnešní lékařská věda by nepochybně dokázala formou právního předpisu, např. vyhlášky Ministerstva zdravotnictví, stanovit, které diagnózy zakládají trvalé zdravotní postižení a tedy trvalou invaliditu, a to v diferenciaci na jednotlivé stupně invalidity, a které zakládají dočasné zdravotní postižení a tedy invaliditu dočasnou, kdy je naděje, že se zdravotní stav postiženého časem (v důsledku terapie, rehabilitace apod.) zlepší natolik, že bude schopen návratu do normálního života. Proto je třeba výše uvedené zvýhodnění založit na objektivním kritériu lékařských diagnóz, které jsou z hlediska zdravotního postižení nevratné nebo vratné. Pouze v případě vratných diagnóz je na místě po určité době posouzení zdravotního stavu zdravotně postiženého a rozhodnutí o tom, zda je i nadále invalidní či nikoli.

První závěr je tedy ten, že osoby vykazující diagnózu, stanovenou právním předpisem, jsou osobami zdravotně postiženými a jsou z  tohoto titulu uznány invalidními nikoli na základě posouzení svého zdravotního stavu, ale na základě přímé aplikace právního předpisu.  

Stejným způsobem, tj. přímo právním předpisem, tentokrát zřejmě vyhláškou Ministerstva práce a sociálních věcí, by bylo možné stanovit, kdo ze zdravotně postižených je odkázán částečně nebo zcela na péči třetí osoby, a komu tedy náleží příspěvek na péči nikoli v závislosti na posuzování dnes deseti kritérií podle § 9 platného znění zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ale na základě přímé aplikace právního předpisu, který by stanovil stupeň závislosti a od něj se odvíjející výši příspěvku.

Obdobně to platí i pro příspěvek na mobilitu a příspěvek na zvláštní pomůcku podle zákona č. 329/2011 Sb.,  o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením.

Invalidita a přiznávání invalidních důchodů podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění

            Problematiku přiznávání invalidních důchodů řeší zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném od 1. ledna 2014, a to v § 38 a následujících. Přiznání invalidního důchodu je dlouhodobě založeno na kritériu poklesu pracovní schopnosti nejméně o 35 %, 50 % nebo 70 %, jedná-li se o invaliditu prvního, druhého nebo třetího stupně.

Jsem názoru, že aplikace tohoto kritéria je zcela zcestná a stejně zcestné je diferencovat stupeň invalidity podle tohoto kritéria za situace, kdy je ve státě podle údajů Úřadu práce ČR za květen 2014 545.000 nezaměstnaných, ve valné většině zdravých lidí, kteří se nemohou na trhu práce uplatnit, a tato situace nepochybně nedozná radikálního zlepšení. I kdybychom připustili, že z nich je 45.000 těch, kteří ve skutečnosti pracovat nechtějí, což může být číslo značně nadnesené, je zde stále „armáda“ 500.000 nedobrovolně nezaměstnaných. Přitom konkurenci na trhu práce dále zostřuje zaměstnávání desítek tisíc cizinců.

Je třeba připomenout, že otázka uplatnění na trhu práce je v tržní ekonomice především věcí nositele pracovní síly, a pokud má její nositel zdravotní handicap, měla by jej společnost bez dalšího základním způsobem, tj. formou přiznání invalidního důchodu, existenčně zabezpečit a neposuzovat, jestli jeho pracovní schopnost poklesla v důsledku zdravotního postižení o 38 nebo 63 %. … Je-li aplikováno kritérium poklesu pracovní schopnosti jako podmínka přiznání invalidního důchodu, pak z toho plyne, že se jaksi „automaticky“ předpokládá, že invalidní důchodce dříve či později do práce nastoupí. Pokud však práci skutečně najde, nebude jeho potenciálního zaměstnavatele zajímat, zda jeho pracovní schopnost poklesla o 38 nebo o 63 %, ale bude nepochybně hodnotit především to, zda adept přijetí na určité místo danou práci zastane či nikoli.

Že zdravotní postižení a z něj rezultující invalidita nemusí mít ve skutečnosti s poklesem pracovní schopnosti zdravotně postiženého jakožto následek invalidity mnohdy nic společného, je možné ukázat na jednoduchém  příkladu : ochrne-li na dolní polovinu těla a v důsledku toho je do konce života upoután na invalidní vozík specialista IT, jeho pracovní schopnost proto ještě v daném oboru nijak nepoklesla a ke svojí profesi se může vrátit. Ocitne-li se však v této životní situaci montér rozvodů vysokého napětí, znamená to pro něj praktickou nemožnost návratu k původní profesi.  Jak takto zdravotně postižený specialista IT, tak montér rozvodů vysokého napětí jsou však z důvodu svého zdravotního postižení nepochybně invalidy a měl by jim být bez dalšího přiznán invalidní důchod. Jestli se v dalším životě uplatní na trhu práce je věcí jejich vůle, příležitosti, v případě montéra rozvodů vysokého napětí i otázkou rekvalifikace atd. Nezávisle na tom, zda se na pracovním trhu uplatní či ne, by jim měl invalidní důchod zůstat a v případě dalšího pracovního uplatnění by byl určitým „přilepšením“ v jejich tíživé osobní situaci.

Podobných příkladů jako tento by bylo jistě možné uvést desítky a každý z nich by názorně ukázal nesmyslnost přiznávání invalidních důchodů v závislosti na poklesu pracovní schopnosti zdravotně postižených.

Invalidita samozřejmě není následek poklesu nebo dokonce ztráty pracovní schopnosti, ale naopak : pokles či ztráta pracovní schopnosti je následek invalidity.

Výše invalidního důchodu by měla být pro jednotlivé stupně invalidity jednotná a diferencovaná maximálně věkově, ale v každém případě by měla být stanovena tak, aby jeho poživatel mohl být slušně živ, a to i v případech, kdy zdravotně postižený nositel invalidního důchodu nikdy nepracoval, protože mu to jeho zdravotní stav neumožňuje.

Druhý závěr je tedy ten, že invalidní důchod je třeba bez dalšího přiznávat osobám se zdravotním postižením na základě objektivního kritéria lékařských diagnóz, které stanoví právní předpis. To by znamenalo zásadní změnu a současně podstatné zjednodušení a tím i zpružnění celé agendy přiznávání invalidních důchodů, a současně vyžadovalo reformulaci části čtvrté hlavy druhé zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění.

Průkaz osoby se zdravotním postižením

            Problematiku průkazu osob   se zdravotním postižením řeší § 34 a násl. zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, ve znění účinném od 1. ledna 2014. Novela tohoto zákona č. 313/2013 Sb. reformulovala s účinností od uvedeného data celou hlavu V tohoto zákona počínaje § 34, kdy zejména zrušila vazbu tohoto zákona v oblasti průkazů osob se zdravotním postižením na zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. To je třeba kvitovat, neboť v důsledku této vazby mohl být vydán průkaz osoby se zdravotním postižením pouze těm zdravotně postiženým, kterým byl podle zákona č. 108/2006 Sb. přiznán příspěvek na péči podle § 7 tohoto zákona, nebo příspěvek na mobilitu podle § 34 zákona č. 329/2011 Sb.  Přitom řada zdravotně postižených žádný příspěvek na péči nebo mobilitu nepotřebuje, protože jsou soběstační i mobilní, a přesto jsou mnohdy i těžce zdravotně postiženými. Jestliže například musela být někomu v důsledku úrazu amputována  ruka,  může být mobilní a v zásadě i soběstačný, byť je to spojeno s určitými obtížemi. Důsledkem aplikace § 34 zákona č. 329/2011 Sb., ve znění do 31. 12. 2013, je však např. to, že řada průkazů zdravotně postižených ztratila svou platnost, protože při novém posouzení zdravotního stavu jejich držitelé již nesplňovali podmínku nedostatečnosti mobility a soběstačnosti. Přitom řada průkazů zdravotně postižených byla v důsledku znění zákona časově omezena, což je zvláště nepochopitelné u nevratných diagnóz, tedy trvalého zdravotního postižení.

            Bohužel je však třeba konstatovat, že úprava zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, provedená novelou č. 313/2013 Sb., je postavena na stejně chybném základě, jako právní úprava předchozí.

Podle § 34 odst. 1 tohoto zákona má nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením osoba starší 1 roku s tělesným, smyslovým nebo duševním postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, které podstatně omezuje její schopnost pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autuistického spektra.

Kritéria tělesného, smyslového nebo duševního postižení jsou nepochybně správná, což však nelze konstatovat o podmínce dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a podmínce podstatného omezení schopnosti pohyblivosti nebo orientace u zdravotně postiženého. Jak říká věta druhá § 34 odst. 1 zákona č. 329/2011 Sb., „Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se posuzuje podle § 9 odst. 3.“, kde je řečeno, že „Za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se pro účely tohoto zákona považuje nepříznivý zdravotní stav, který podle poznatků lékařské vědy trvá nebo má trvat déle než jeden rok.“.

Jestliže tedy musí být někomu v důsledku úrazu amputována noha a je tedy proto odkázán po zbytek života na invalidní vozík, průkaz  zdravotně postiženého může dostat až po roce od chvíle, kdy úraz utrpěl, ačkoli jde očividně o osobu s těžkým zdravotním (v tomto případě konkrétně tělesným) a samozřejmě nevratným postižením, které by tento průkaz měl náležet už při propuštění z nemocničního pobytu.

Také ne všichni zdravotně postižení jsou v důsledku tělesného postižení osobami s podstatným omezením schopnosti pohyblivosti nebo orientace. Jestliže má někdo trvalou stomii (a takových spoluobčanů jsou mezi námi tisíce a zdaleka se nejedná jenom o staré lidi), nejde o osoby s omezením běžné pohyblivosti ani orientace, ačkoli se jedná nepochybně o osoby s těžkým zdravotním postižením. Pokud tito spoluobčané nemají průkaz osoby se zdravotním postižením, nemohou například užívat WC pro invalidy, ačkoli toto nutně potřebují : ošetření stomie není záležitostí několika minut a nelze je „vyřídit“ v kamrdlíku o 2 m2, což je běžná velikost toalet veřejnými budovami počínaje a benzinovými pumpami konče.

Uvedené příklady názorně ukazují na nedostatky právní úpravy, kdy je vydávání průkazů osobám se zdravotním postižením bezdůvodně vázáno na roční lhůtu trvání zdravotního postižení, ačkoli v řadě případů dochází k tomuto postižení „ze dne na den“, a zdravotní postižení těchto osob je trvalé, a dále je vázáno na podstatné omezení schopnosti pohyblivosti nebo orientace zdravotně postiženého, které u něj nemusí vůbec nastat, ale držení průkazu osoby se zdravotním postižením je i v těchto případech nejenom důvodné, ale i nezbytné.

Posuzovat zdravotní stav zdravotně postižených pro účely vydání průkazu osoby se zdravotním postižením považuji vůči zdravotně postiženým za amorální a navíc zbytečné, protože by se ve skutečnosti mělo jednat o administrativní úkon bezprostředně navazující na zdravotní postižení těchto osob, opřené o jejich diagnózu jakožto objektivní kritérium jejich zdravotního postižení. Dnes se jedná nejenom o samostatné řízení, ale posuzování zdravotně postižených pro účely vydání průkazu zdravotně postiženého je  prováděno na základě pochybných zákonných kritérií.

Upozorňuji na to, že řadě zdravotně postižených spoluobčanů nelze vystavit v důsledku § 34 zákona č. 329/2011 Sb. průkaz TP nebo ZTP, ačkoli jejich zdravotní postižení je trvalé a závažné (např. u stomiků, kterých je v republice cca 12 tisíc), ale kteří nejsou nutně osobami s omezením pohyblivosti nebo orientace. Pokud byl těmto zdravotně postiženým průkaz v minulosti vystaven, stalo se tak v řadě případů s časovým omezením (nepochopitelným zejména v případech, kdy zdravotní stav těchto osob objektivně nemůže doznat zlepšení) a průkazy jsou tedy dnes již neplatné, ačkoli zdravotní postižení těchto osob trvá a průkaz je tedy pro ně důležitý.  Žádat o vystavení nového průkazu nemá smysl, protože se nejedná o zdravotně postižené, kteří by byli v důsledku svého zdravotního postižení omezeni v pohyblivosti nebo orientaci.

Pokud se týče typů průkazu osob se zdravotním postižením, jsou upraveny v § 34 odst. 2 až 4 zákona č. 329/2011 Sb. a jsou vázány na středně těžké, těžké a zvlášť těžké funkční postižení pohyblivosti nebo orientace zdravotně postiženého. Jak bylo řečeno výše, ne všichni zdravotně postižení jsou postiženi snížením či dokonce ztrátou pohyblivosti nebo orientace, ale přesto může být jejich zdravotní postižení těžké a tedy průkaz osoby se zdravotním postižením by jim měl bez dalšího náležet.

Podle § 34 odst. 2 zákona č. 329/2011 Sb. je průkaz osoby s nejlehčím zdravotním postižením označen symbolem „TP“, tedy „Tělesně postižený“, ačkoli by tento průkaz měl být označen symbolem „ZP“ – „Zdravotně postižený“. Jak je uvedeno výše, nejsou všichni zdravotně postižení postiženi tělesně, v důsledku čehož může být jejich pohyblivost snížena.

Průkaz označený symbolem „ZTP-Zdravotně těžce postižený“ by měl stejný symbol jako dosud, přičemž nejde o zdravotně tělesně postiženého, k čemuž (chybně) navádí znění § 34 odst. 2 zákona č. 329/2011 Sb.

Pokud se týče nejtěžšího zdravotního postižení, kdy náleží průkaz ZTP/P, bylo by vhodné uvažovat o symbolu „ZZTP“ – „Zdravotně zvlášť těžce postižený“.

Třetí závěr je tedy ten, že vydání průkazu zdravotně postiženého v diferenciaci na charakter postižení by mělo být ryze administrativní záležitostí, bezprostředně navazující na zdravotní postižení určité osoby, podložené lékařskou diagnózou a z tohoto stavu vyplývající invaliditou, jejímž logickým důsledkem je přiznání invalidního důchodu. V žádném případě by nemělo být podmíněno dalším posuzováním zdravotního stavu zdravotně postiženého, protože ten je jasný. Stupni invalidity, založenému právním předpisem a vycházejícím z lékařské diagnózy zdravotně postiženého, by také odpovídal příslušný průkaz zdravotně postiženého.

Úloha posudkových komisí při posuzování zdravotního stavu zdravotně postižených

            Za situace, kdy je podle mého přesvědčení možné v zájmu věci radikálně zjednodušit celou posudkovou agendu, spojenou se zdravotním postižením, invaliditou, invalidními důchody, průkazy zdravotně postižených, příspěvku na péči, příspěvku na mobilitu a příspěvku na zvláštní pomůcku je na místě otázka, co by dělali posudkoví lékaři, kdyby k takovému zjednodušení skutečně došlo.

Na tuto otázku je jednoduchá odpověď : posuzovali by dál zdravotní stav zdravotně postižených a nemuseli by se obávat, že přijdou o uplatnění, ale dělo by se tak pouze v těch případech, kde je to na místě, tj. v případech změny zdravotního stavu, ať už k lepšímu, nebo bohužel, především díky postupujícímu věku a zhoršování choroby, k horšímu. Zdravotní posudek by byl také podkladem pro změnu stupně invalidity zdravotně postiženého a tím i výši přiznaného invalidního důchodu, nebo (zřejmě asi výjimečně) v důsledku podstatného  zlepšení  zdravotního  stavu zdravotně postiženého, podkladem pro jeho odnětí.

Zdůrazňuji, že by šlo pouze o posouzení změny zdravotního stavu, protože pro „výchozí“ invaliditu zdravotně postiženého, stupeň jeho invalidity a výši invalidního důchodu by byl směrodatný právní předpis.

Podstatné však je, že při omezení této agendy, které má, jak je ukázáno výše, racionální důvody, je předpoklad, že by posudky byly vypracovávány daleko dříve než dnes a také správní řízení s věcí spojená by se mohla alespoň přiblížit k (maximálně) šedesátidenní lhůtě, kterou požaduje pro vydání rozhodnutí § 71 odst. 3 písm. b) správního řádu.

V zájmu objektivity by při posuzování změny zdravotního stavu zdravotně postiženého (a pouze v tomto případě) měl posudkovou komisi tvořit posudkový lékař, ale i praktický lékař posuzovaného  (jako tomu bylo v minulosti), který jeho zdravotní stav nejlépe zná, příslušný lékař – specialista a osoba, která je sama zdravotně postižená a problémy s tím spojené zná z vlastní zkušenosti.

Dnes je situace taková, že lékaři u odvolacích řízení namnoze posuzovaného ani nevidí, jeho zdravotní stav znají pouze z papírů a rozhodují jako úředníci na základě spisového materiálu, dnes bohužel s cílem přiznat výhody, pokud možno nikoli finanční, co nejmenšímu okruhu zdravotně postižených, aby stát co nejvíce ušetřil. Jde o amorální jednání vůči zdravotně postiženým, kteří jsou donekonečna „posuzováni“, šikanováni opakovaným správním řízením, jehož výsledek je pravidelně negativní, což je již samo o sobě pro zdravotně postižené frustrující, jsou vystaveni ponižujícímu jednání před posudkovými komisemi a napsat kvalifikované odvolání vůči prvoinstančnímu rozhodnutí Úřadu práce je bez právní podpory prakticky nemožné a také zbytečné, protože posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí nikdy z  titulu „lékařské solidarity“ „neshodí“ posudkového lékaře první instance; to už by musely být jeho posudkové závěry zcela zcestné.

Pro některé posudkové lékaře, kteří ve skutečnosti o těchto dávkách rozhodují – úloha správních orgánů je zcela formální a správní řízení se díky „posuzování posouzeného“ vlečou řadu měsíců – je zřejmě zcela přijatelné, že výhody podle výše uvedených zákonů jsou odnímány nebo nepřiznávány ani těm, kteří jsou odkázáni na invalidní vozík. Absence elementárního lidského soucitu je u těchto lidí, kteří složili Hippokratovu přísahu, neuvěřitelná a stejně neuvěřitelné je, že zákony s takovými důsledky pro handicapovanou skupinu občanů mohou v civilizované zemi platit. Tyto zákony účelově spojily medicínská kritéria s  kritérii sociálními a rovněž s hodnocením pracovní schopnosti zdravotně postižených, a to v zájmu restrikce jim již přiznaných i nově přiznávaných dávek, což je – opakuji - nepřijatelné za situace, kdy bylo v  květnu 2014 ve státě 545.000 nezaměstnaných, ve velké většině zdravých lidí, a tato situace nedozná prakticky jistě žádné podstatnější změny. Kdyby ti, co o těchto věcech takto rozhodují, byli sami zdravotně postižení, viděli by věci jinak.

Zdravotně postižení a státní rozpočet

            Je pravděpodobné, že realizace výše navrhovaných opatření by měla určitý rozpočtový dopad, který by ukázala podrobná ekonomická analýza, který by však v žádném případě nebyl fatální. V lednu 2014 vydal stát na invalidní důchody 2,9 miliardy Kč. V lednu 2013 to bylo 3,6 miliardy Kč, tedy pokles o 700 milionů Kč v důsledku přeřazení řady invalidních důchodců z  vyšší kategorie stupně invalidity do kategorie nižší na základě nového „posouzení“ jejich zdravotního stavu, který se ve skutečnosti nezměnil. Stát tak na invalidech v současné době měsíčně „ušetří“ přes půl miliardy korun. O morálním aspektu těchto „úspor“ si může učinit závěr každý sám.

Pokud budeme z částky 2,9 miliardy Kč vycházet, pak celková částka, kterou stát vynaloží na invalidní důchody, bude za rok 2014 činit 34,8 miliard Kč. To je marginální částka při plánovaných výdajích v roce 2014 v celkové výši 1 211 307 508 965 Kč (§ 1 odst. 1  zákona  č.  475/2013 Sb.,  o státním rozpočtu České republiky na rok 2014, tj. zaokrouhleně 1 bilion 200 miliard Kč), a současně jde o částku maximální, dosaženou prostým výpočtem. Skutečná částka bude nepochybně nižší, protože politika restrikce dávek spojená s překvalifikací stupně invalidity pokračuje a beze změny právní úpravy pokračovat bude.

S dosaženými „úsporami“ na úkor zdravotně postižených ostře kontrastuje výše daňových úniků, která u nás dosahuje podle některých odhadů až 200 miliard korun ročně, což je šestina letošního státního rozpočtu. Tento odhad není úplně nereálný : na Slovensku byly daňové úniky v roce 2013 jen u daně z přidané hodnoty (DPH) odhadnuty na 2,8 miliardy eur, tedy přibližně na 70 miliard korun. Nicméně i kdybychom připustili, že skutečné daňové úniky u nás činí „pouze“ 100 miliard korun, a nynějšímu ministrovi financí by se je podařilo snížit o 50 %, je k dispozici 50 miliard Kč, které by umožnily nejenom vrátit úroveň sociálních dávek pro zdravotně postižené na stav před započetím jejich restrikce, ale bylo by možné valorizovat důchody (což je i tak záměrem současné vlády), podpořit veřejné  investice včetně investic do infrastruktury v zájmu podpory ekonomického růstu,  podpořit školství, zdravotnictví, vědu a výzkum a v neposlední řadě i snížit rozpočtový schodek.

Závěr :           

Současný nežádoucí stav je třeba napravit, přičemž jsem přesvědčen, že celý systém má předpoklady k podstatnému zjednodušení, jak je uvedeno výše.

Pokud by mělo dojít k nápravě v této oblasti, která je podle mého názoru mimořádně žádoucí, na základě výše uvedených principů, vázaných na čistě medicínská hlediska, bylo by třeba zejména

  • provést legislativní úpravy v zákoně č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, včetně hlavy V tohoto zákona, týkající se průkazů osob se zdravotním postižením, popřípadě tuto hlavu úplně zrušit a řešit věc v zákoně č. 155/1995 Sb., kde se o problematice invalidity a invalidních důchodů pojednává,
  • provést legislativní úpravy v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, zejména v části druhé hlavě I, týkající se podmínek nároku na příspěvek na péči; v tomto zákoně by bylo také třeba formulovat zmocnění pro Ministerstvo zdravotnictví k vydání vyhlášky, která by stanovila seznam diagnóz, podmiňujících přiznání příspěvku na péči,
  • provést legislativní úpravy v zákoně č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, zejména v části čtvrté hlavě druhé, týkající se invalidních důchodů; v tomto zákoně by bylo také třeba formulovat zmocnění pro Ministerstvo zdravotnictví k vydání vyhlášky, která by stanovila seznam diagnóz, podmiňujících zdravotní postižení a tedy invaliditu příslušného stupně, na základě které by byl přiznáván invalidní důchod,
  • v souvislosti se změnou v systému přiznávání invalidních důchodů formulovat přechodné ustanovení, které by zajistilo bez posuzování překvalifikci stupně zdravotního postižení a tím i přiznaného invalidního důchodu těm invalidům, u kterých by stupeň invalidity neodpovídal novému právnímu předpisu,
  • formulovat v souvislosti s reformulací hlavy V zákona č. 329/2011 Sb., týkající se průkazu zdravotně postižených, přechodná ustanovení, která by zajistila ze zákona (nikoli na základě žádosti a nějakého dalšího posuzování) vydání nového průkazu osoby se zdravotním postižením těm zdravotně postiženým spoluobčanům, kterým byl přiznán trvalý invalidní důchod, za dosavadní průkaz, a to i v případech, že jejich dosavadní průkaz pozbyl z titulu časového omezení platnosti. Tuto věc by Úřady práce měly vyřizovat na počkání proti předložení dosavadního (platného či již ne z viny zdravotně postiženého neplatného) průkazu TP, ZTP nebo ZTP/P s tím, že by zdravotně postižený předložil Úřadu práce k nahlédnutí rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu, aktuální fotografii a nový průkaz by podepsal. „Řízení“, které by Úřad práce kolem této věci vedl, by bylo oproti současnému stavu podstatně zjednodušené, protože vydání průkazu zdravotně postiženému by se opíralo o rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu a šlo by tedy o čistě administrativní záležitost. Realizace výše uvedených opatření by představovala dílčí reformu sociální oblasti, týkající se zdravotně postižených spoluobčanů v zájmu ulehčení jejich mnohdy těžkého osudu.

Pokud by Ministerstvo zdravotnictví a Ministerstvo práce a sociálních věcí, bez jejichž koordinovaného postupu nelze na stávajícím systému nic změnit, dospěly k závěru, že výše uvedené návrhy mají racionální jádro, nic podle mého názoru nebrání za podmínky akceptování jejich filosofie tyto návrhy blíže posoudit, propracovat do potřebných souvislostí a hloubky a zahrnout novelizace výše uvedených a pravděpodobně i dalších souvisejících zákonů do Plánu legislativních prací vlády ideálně na rok 2015, nebo je vládě předložit v roce 2015 i mimo tento Plán. Pokud by byly vládě tyto návrhy předloženy v prvním čtvrtletí roku 2015, lze reálně počítat s jejich účinností od 1. ledna 2016.

Realizace výše uvedených opatření by představovala dílčí reformu sociální oblasti, týkající se zdravotně postižených spoluobčanů v zájmu ulehčení jejich mnohdy těžkého osudu.

 

JUDr. Josef Barák (autor je nezávislým legislativním expertem)

—————————————————————————————————————————————————————————–

1) Na zpravodajském serveru „Novinky.cz“ byl dne 6. 5. 2014 uveřejněn článek „Stát „zázračně“ vyléčil tisíce těžkých invalidů“. Není to příliš povzbudivé čtení, které lze jenom doporučit každému, komu není osud zdravotně postižených, kterým se může stát zítra každý z nás, zcela lhostejný. Amorální politiku úspor na úkor zdravotně postižených spoluobčanů charakterizuje výmluvně např. to, že jestliže stát v lednu roku 2012 zaplatil na invalidních důchodech 3,6 miliard korun, letos v lednu to bylo již jen 2,9 miliardy korun, tedy o 700 milionů korun méně, aniž se zdravotní stav zdrcující většiny invalidních důchodců změnil k lepšímu natolik, aby byl důvodem překvalifikace stupně jejich invalidity.

2) K 1. lednu 2014 podle již citovaného zpravodajského serveru „Novinky.cz“, který vychází z údajů Národní rady osob se zdravotním postižením, bylo vypláceno 433 000 invalidních důchodů, z toho 206 000 ve třetím stupni, 66 000 ve druhém stupni a 161 000 v prvním stupni invalidity.

________________

Autor poskytl souhlas se zveřejněním příspěvku na webových stránkách Odborné komise pro důchodovou reformu. Příspěvek nevyjadřuje názor Odborné komise pro důchodovou reformu, nýbrž pouze osobní názory a zkušenosti autora. Příspěvek prošel věcnou korekturou.

AdminNěkteré problémy současné právní úpravy ve vztahu ke zdravotně postiženým

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *